Vila Bondy. Rezidence ředitele cukrovaru v Litoli |

Autor: Mgr. Michal Novotný, Ph.D. (ředitel železničního muzea, Národní technické muzeum Praha)

Věřím, že se nebudu příliš mýlit, když napíšu, že každý nebo téměř každý obyvatel nebo návštěvník Litole si při pohledu do rozsáhlé zahrady v ulici Mírová alespoň na chvilku pohrával s myšlenkou odpolední kávy podávané na verandě majestátní vily č.p. 149. Taková fantazie je o to snazší, že objekt již dlouhé dekády zeje prázdnotou a právě ta neměnnost nabízí ničím nerušený prostor pro práci fantazie každého kolemjdoucího. Nezbývá než doufat, že tato chátrající neměnnost bude v blízké době nahrazena stavební činností, která této neprávem zcela opomíjené místní dominantě vrátí její důstojnost. Zmiňovaná vila je totiž součástí stavebních aktivit zaniklého litolského cukrovaru, který v okolí nezanechal pouze tzv. Králíčkovu vilu, ale řadu dalších staveb, které formovaly urbanismus nové místní zástavby a ovlivňovaly vkus budoucích stavebníků, kteří na přelomu monarchie a republiky zastavovali oblast spojující Litol s Lysou nad Labem.

Historie vily čp. 149, která je v pramenech nazývána jako vila Bondy, je spojena s historií dnes již nestojícího cukrovaru založeného v roce 1871. Již neexistující továrna je vlastně původcem skutečného splynutí kdysi samostatné obce Litol s městem Lysá nad Labem. Dějiny litolského cukrovaru jsou v kostce dějinami kdysi slavného fenoménu cukrovarnictví, které v minulosti hrálo významnou roli českého podnikatelského světa. Na jedné straně vzestupy celých generací nových vlivných zámožných elit, na druhé straně celá řada pádů vyvolaných cyklicky se opakujícími cukerními krizemi z nadvýroby charakterizují hospodářský vývoj tohoto odvětví.

Cukrovar v Litoli byl sice založen jako rolnický akciový cukrovar, ale již po prvním roce existence se dostal do finančních obtíží a padl za oběť cukerní krizi let 1873–1875. V roce 1874 byl proto v dražbě odprodán majiteli lyského velkostatku kněžně Stefanii von Rohan-Rochefort. V další dražbě vyvolané další cukerní krizí let 1884–1887 o dekádu později zakoupili v roce 1887 od tehdejších majitelů továrnu Jindřich, David a Michel Beniesové. Bratři pocházející z haličské židovské rodiny usídlené ve Vídni měli v této době za sebou již několik drobných podnikatelských zkušeností z oblasti výstavby lokálních železnic, těžby minerálních olejů a bankovnictví. V novém odvětví úspěšně zúročili své dosavadní zkušenosti. Síla jejich strategie spočívala v tom, že nevsadili pouze na jeden obor a podnikali v dalších odvětvích, mj. nadále jako bankéři (jejich cukrovarnické podnikání mělo úzkou vazbu na Anglo-rakouskou banku, později Anglo-československou banku, v jejímž vedení byl zastoupen Michel Benies). Zejména však působili jako velkostatkáři ve středočeských Klecanech. Díky tomu přestávali další a další cukerní krize až do zakcionování rodinného podniku ve společnost Rosicko-pardubická rafinerie cukru (Jindřich Benies a spol.) v roce 1923, ve které i nadále měl Max Benies, syn Michela, dominantní postavení. Likvidace tohoto podniku v roce 1929 v důsledku napjaté finanční situace v oboru, které předcházela včasná fúze s Rafinérií v Krásném Březně a.s., znamenala nejen záchranu vlastní litolské továrny, ale i udržení Maxe Beniese jako člena správní rady, a to až do jeho nuceného exilu v roce 1938. V důsledku odborného vedení podniku tak zůstal litolský cukrovar uchráněn, přestál poválečnou transformaci průmyslu a fungoval až do 90. let 20. století.

Již samotný příchod Beniesů do Litole byl předzvěstí lepších časů. Již z prvního roku pocházejí plány na modernizaci jak technického vybavení továrny, tak budov. Dnes již zbořený obytný dům – tzv. Panský dům čp. 60, který stál vedle dodnes stojící administrativní budovy čp. 83 a vrátnice, nechali bratři postavit stavební firmou Josefa Blechy krátce po převzetí továrny. Právě tento objekt, ve kterém v prvních letech měli noví majitelé k dispozici obytné místnosti, byl prvním krokem k urbanizaci okolí cukrovaru. Jádro podniku tak tvořila vlastní tovární budova s příslušenstvím čp. 60, tzv. panský dům a čp. 83, který tvořil kancelářskou budovu. Pro ubytování zaměstnanců byla určena budova čp. 93. V následujících letech se podnik rozšiřoval o další objekty. V roce 1892 byla již bratry Beniesovými přikoupena k cukrovaru nemovitost čp. 217 od Karla a Emilie Turnovských pro obytné účely zaměstnanců cukrovaru.

Teprve až z počátku druhé dekády 20. století je možné hovořit o střídmě reprezentativní vilové výstavbě v nejbližším okolí cukrovaru. Právě pojednávaná rezidenční vila ředitele Augusta Bondyho (čp. 149) spolu s vilami správce cukrovaru Antonína Albrechta (čp. 152) a adjunkta Ladislava Velinského (čp. 153) jsou jedněmi z prvních vlaštovek, které nasměrovaly obytnou zástavbu Litole směrem k železniční dráze a k Lysé. 

V uplynulých letech se tzv. Bondyho vila trochu neprávem ocitla ve stínu tzv. Králíčkovy vily čp. 147, kterou tehdejší šéf podniku, cukrovarnický podnikatel a bankéř Michel Benies (1854–1923) nechal vystavět v letech 1912–1913 pro svou jedinou dceru Evelínu (1889–1944) a jejího manžela, mladého právníka, a později významného rakouského historika Heinricha Benedikta (1886–1981). Spořivý otec pečlivě kontroloval průběh výstavby vily, kterou také ponechal součástí jmění podniku. Blízký vztah manželů však byl spojen s Litolí už delší dobu před jejich sňatkem, protože manželé již před dostavbou vily měli v Litoli k dispozici dvě místnosti tzv. Panského domu čp. 60, který stával mezi novou vilou a branou do továrny.

Podle Benediktových vlastních slov ho pojilo se slečnou Evi přátelství, které brzy přerostlo v lásku. Dlouho prý nehovořili o sňatku, ale věděli, že k sobě navzájem patří. V Benediktově pozůstalosti uložené ve Vídni se dochoval úsměvný doklad zmíněného vzájemného přátelství již z roku 1907, kdy sedmnáctiletá Evi vlastnoručně obkreslila, svázala a věnovala svému příteli tehdy populární komiks Wilhelma Busche o opičáku Fippsovi. Podstatná pro naše téma je skutečnost, že sešit vznikl právě v její oblíbené Litoli, jak dokládá rukou psané vročení díla. Hluboký vztah své novomanželky k Lysé nad Labem a Litoli přijal za svůj i Heinrich Benedikt, který zde po nějaký čas působil jako zástupce svého tchána v cukrovaru v právních i správních záležitostech. Z lásky k této obci se později vyznával i ve svých německy publikovaných Pamětech, ve kterých je Lysé a okolí věnována celá kapitola. Kubizující vila se od roku 1912/1913 stala místem společných letních pobytů manželů Evelíny a Heinricha, kteří však i nadále žili ve Vídni. Během oblíbených jízd na koni po okolí Lysé nad Labem objevil mladý vídeňský právník fenomén české barokní krajiny formované osobností hraběte Františka Antonína Šporka. Toto setkání se ukázalo pro dějepis českého baroka poměrně zásadní: „Zamiloval jsem si krajinu, pole a lesy, jejich vesnice, Labe a Jizeru, pohled na zámek trůnící na pahorku, který tvořil dominantu krajiny, poustevnu sv. Václava uprostřed lesa, barokní zámeček Bonrepos a rozhodl jsem se sepsat dějiny této krajiny. Z biografie krajiny se stala biografie někdejšího pána na zámcích v Lysé a Bonrepos, Františka Antonína hraběte Sporcka, jehož deníky a dopisy uložené v pražském Národním muzeu nabídly hlavní pramen k tomuto podivuhodnému muži, jehož život jsem ale popsal teprve až po válce.“ Skutečně v roce 1923 publikoval Heinrich Benedikt ve Vídni svou obsáhlou průkopnickou monografii věnovanou českému baroku nazvanou Franz Anton Graf von Sporck (1662–1738). Zur Kultur der Barokzeit in Böhmen, kterou přední znalec šporkovské problematiky Pavel Preiss hodnotí jako závažný předěl v dosavadním bádání o tomto tématu. Pro téma příspěvku je podstatné, že rukopis významné monografie o baroku s nejvyšší pravděpodobností vznikal i v Benediktově pracovně litolské kubistické vily, „jejíž zdi byly vyzdobeny šporkovskými mědirytinami, a která obsahovala solidní knihovnu, především bohemika, mezi nimi všechny Šporkovy tisky, které jsem jen mohl po antikvářích sehnat“. V roce 1923 se však manželství ocitlo v krizi. Manželé se sice rozvedli, ale jejich vztah nadále zůstal přátelský. Evelína se podruhé vdala za rakouského politika Lothara Egger von Möllwald (1875–1941), který od dvacátých let zastával funkci vyslance Rakouska u královského dvora v Římě, poté v Paříži a krátce v Madridu. Zřejmě však i na tohoto muže se podařilo Evelíně přenést svou lásku k Litoli. V archivu Kanceláře prezidenta republiky se dodnes nachází krátký záznam, ze kterého vyplývá, že na sklonku roku 1925 Lothar Egger sondoval možnost koupě zámku v Přerově nad Labem, právě s odůvodněním, že jeho paní v kraji již 35 let žije. K odkoupení nedošlo a tak manželé Eggerovi spolu se dvěma syny z Evelínina prvního manželství i nadále sezóně využívali litolskou vilu, která také po likvidaci společnosti Rosicko-pardubická rafinerie cukru v roce 1929 přešla do vlastnictví Lothara Eggera. V jeho rukou zůstala až do roku 1941 než přešla dědictvím do rukou jisté Eleny Baroli, roz. Horn. Tímto způsobem se totiž aktivní antifašista Lothar Egger snažil z vatikánského exilu, kde oba manželé po Anšlusu Rakouska žili, zabránit tomu, aby majetek jeho původem židovské manželky Evelíny propadl Říši. Tento pokus však nevyšel, protože zmíněná Elena Baroli prodala v roce 1944 vilu zpět společnosti Labsko-kostelecká rafinerie cukru, pod kterou litolský cukrovar tehdy spadal. Celá transakce byla zřejmě vyvolána zoufalou finanční situací těžce nemocné Evelíny, které se po smrti manžela nedostávalo dostatku finančních prostředků. Ani tato vynucená a nevýhodná transakce však již cukrovarnické dceři nepomohla, protože k převodu nemovitosti došlo až několik měsíců po její předčasné smrti.

Zatímco k dějinám tzv. Králíčkovy vily je k dispozici alespoň osobní vzpomínka na život v ní z pera Heinricha Benedikta, pro tzv. Bondyho vilu takový pramen bohužel postrádáme. Je proto značně obtížné při stavu současných znalostí posoudit, pro koho byla původně zamýšlena. Nejstarším známým pramenem pro tento reprezentativní objekt je podrobný položkový rozpočet z pera lyského architekta a stavitele Josefa Veselého z roku 1913, který budovu nazývá vilou pro pány bratří Benies –ové, majitelé cukrovaru v Litoli. Z rozpisu vyplývá, že byla určena pro pána a paní domu. Kdo byl však původně onou dvojící míněn není úplně zřejmé. Vzhledem k tomu, že v té době šéf firmy Michel Benies dokončoval reprezentativní stavbu pro svou dceru, je docela možné, že uvažoval na podzim života pro sebe a svou manželku Angelique o komfortnějším bydlení pro návštěvy Litole, než jaké nabízel zmíněný Panský dům postavený v osmdesátých letech 19. století. Pro tuto hypotézu může hovořit zejména skutečnost, že vila čp. 149 zabírá ve vztahu k cukrovaru jednoznačně nejreprezentativnější místo a zároveň je obklopena vskutku luxusní zahradou, což další vily určené vedoucím zaměstnancům cukrovaru nejsou. Pro tento vysoce pravděpodobný předpoklad se však zatím nepodařilo získat jasný důkaz. Prvním doloženým obyvatelem vily je tedy až Ing. August Ludwig Bondy (1863–1931), který v litolském cukrovaru v letech 1915–1919 působil jako hospodářský ředitel. Spojení Augusta L. Bondyho s firmou Beniesů však bylo staršího data, protože již od roku 1894 působil jako vrchní hospodářský správce beniesovského velkostatku Klecany. Jeho působení v Litoli však bylo bohužel labutí písní spolupráce s Beniesy. Cesty tohoto schopného úředníka a Beniesů se totiž rozešly na jaře roku 1919, kdy Bondy po roztržce se svým zaměstnavatelem služby rodiny opustil a přijal místo centrálního ředitele velkostatku Světlá nad Sázavou. Za příčinami rozchodu stála zřejmě neshoda s novou generací vedení podniku reprezentovanou Michelovým synem Maxem. Svoji roli zajisté hrála i tvrdohlavost Bondyho, kterého jeho zaměstnavatel v důvěrné korespondenci se synem charakterizoval již dlouho před rozchodem jako nikoliv zcela jednoduchou osobnost: „Jen náš Bondy se tomu vzpírá [plánu nechat v roce 1915 zkrmit přebytky cukrové řepy – pozn. autora] a myslí, že tak by to nešlo. Já s ním nechci vést žádnou diskuzi, neboť je velmi rozvláčný a vzteklý a rychle se urazí.“ Rok 1919 byl ovšem obdobím, kdy došlo v litolském cukrovaru i k dalším personálním změnám. Z pozice dlouholetého vrchního chemika cukrovaru odešla tehdy také velmi pozoruhodná osobnost, jičínský rodák ing. Jindřich Fleischner (1879–1922), který se kromě své profese věnoval dějinám techniky. K tématu pořádal odborné přednášky a zejména publikoval řadu monografií, za mnohé zmiňme práci Technická kultura (1916) a Chrám práce (1918), jejichž vznik časově spadá do Fleischnerova působení v Litoli. Význam Fleischnera vyzvednul v nekrologu Lidových novin vydaném po jeho náhlé předčasné smrti i Karel Čapek. Bondyho litolská vila byla zajisté místem setkání obou osobností, protože i po odchodu z cukrovaru Bondy udržoval s Fleischnerem nadále písemný kontakt. August Bondy byl také jedním z recenzentů, který vystavil Fleischnerově knize Technická kultura velmi pozitivní hodnocení: „Je to zcela neobyčejná kniha, historický pohled zpět na nesmírné pokroky kulturní přivoděné vlivem technických věd, na podřízení veškerých sil přírodních duchovní síle člověka, ale i nadějí plný pohled na další vývojové možnosti kultury za přispění přírodních věd. Žasneme při četbě knihy, která v mnohé kapitole připomíná román Julese Vernea, nad obsáhlými vědomostmi autora ve všech oborech přírodovědeckých, nad suverenním ovládáním celé té obrovské látky:“ I tato noticka přibližuje myšlenkově pozitivní prostředí, které nabízelo zázemí litolského cukrovaru svým zaměstnancům, v tomto případě jmenovitě Bondyho vila.

Po odchodu Bondyho a jeho manželky z Litole se v dalších letech stal obyvatelem vily ředitel a prokurista František Šetek. To však již bylo na prahu dvacátých let, které byly pro cukrovarnické podnikání Beniesů přelomové. V roce 1929 došlo k likvidaci Rosicko-pardubické rafinerie cukru, přičemž továrna v Litoli se stala součástí akciové společnosti Rafinerie Krásné Březno. K cukrovaru ještě v roce 1925 patřily budovy čp. 32, 35, 83, 60, 93, 105, 114, 147, 149, 151, 152, 153, 156, 135, 217 (Nová Hospoda) a 582 (statek u nádraží), ale část nemovitého příslušenství byla z finančních důvodů následně od cukrovaru odprodána. Zatímco se tzv. Králíčkova vila dostala přímo do držení Lothara Eggera – zůstala tedy ještě na čas „v rodině“, byla vila čp. 149 i s rozsáhlou zahradou prodána k 1. 1. 1929 Antonínu a Janu Šubrtovým. Tímto datem započala samostatná historie tohoto objektu, který v poválečných letech sloužil jako nájemní vila. Mnoho let v něm mezi nájemníky nalezla střechu nad hlavou i početná rodina litolského vrchního četnického strážmistra Václava Šatry.

V souvislosti s výstavbou mateřské školy v sedmdesátých letech 20. století na části pozemku rozsáhlé zahrady, byla do té doby obytná vila adaptována na zázemí školky. Novému účelu pak sloužila až do roku 1989, kdy se ocitla opět v soukromých rukou, ale dlouhá léta nebyla nijak využívána. Až v uplynulém roce se podařilo městu Lysá nad Labem vilu získat pro opětovnou adaptaci na mateřskou školu. Hodnotnému objektu se tak významně zablýsklo na lepší časy. Představu odpolední kávy na verandě vily tak nahradí všeobecně prospěšný veřejný zájem – vzdělávání příští generace, která bude z místa prostoupeného historií vstřebávat pozitivní harmonii a klid.

 

Obr. 1 – Michel Benies (1854–1923), stavebník litolských vil

Obr. 2 – Tzv. Králíčkova vila, kterou nechal postavit Michel Benies pro svoji dceru Evelínu a jejího manžela Heinricha Bendikta

Obr. 3 – Bondyho vila čp. 149 v Litoli