Rozhovor s Miroslavem Pokorným

Jste lyský rodák. Jak vzpomínáte na své dětství, na město v té době?

Narodil jsem se v Lysé nad Labem roku 1950. Spěchal jsem do života tak, že moje maminka stačila doběhnout akorát do kuchyně, kde mě údajně na stole přivedla na svět o dva měsíce dřív, než bylo v plánu. Po krátkém pobytu v inkubátoru nymburské nemocnice jsem se vrátil do rodného města a zůstal v něm natrvalo dodnes.

Městské čtvrti, ve které jsem spatřil světlo světa, se odnepaměti říká „Ve Skále“ a lidem zde žijícím „Skaláci“. Tenhle kout, oddělený od ruchu našeho městečka rozlehlou zámeckou zahradou, stal se idylickým, romantickým a dobrodružným místem mého dětství a dospívání. Můj rodný dům byl první zděnou stavbou na okraji původně opukového lomu, zaplněného starými železničními vagóny a dřevěnými maringotkami. V lomu si jeho obyvatelé postupně vybudovali malé domečky, v nichž poměrně rychle přibývalo dětí, které se časem sešikovaly v početnou a respektovanou tlupu nerozlučných kamarádek a kamarádů. Být „Skalákem“ jsme považovali za hrdé poslání, jehož hlavním úkolem bylo ubránit své území před „Kačíňáky“, „Sídlišťáky“ a „Měšťáky“, o čemž svědčí nesčetné bitvy, které často končily i vážnými šrámy na těle, někdy dokonce i policejním vyšetřováním.

To naše území věru stálo za to. Z jedné strany obklopeno zámeckou zahradou, a ze všech ostatních nekonečnými ovocnými sady, které se rozpínaly od „černých vrat“ až k  nekonečným lesům Na Viničkách a Hrabáku. Tento rajský roh hojnosti nabízel od jara až do podzimu ovoce všeho druhu a chutí, které jsme nezřídka nedočkavě zbaštili ještě nezralé – třešně, višně, meruňky, broskve, švestky, jablíčka a hrušky všech barev, ořechy, mirabelky.  Věděli jsme, kde rostou lesní jahody, rybíz, angrešt, maliny i ostružiny. Deficit zeleniny jsme nahrazovali loupeživými výpravami do zahrádkářské kolonie na Sídlišti. Houbařili jsme od časného jara: májovky a špičky kolem tenisových kurtů, žampiony a bedly v zámeckém parku a ostatní houby v lesích, do nichž to bylo jen pár kroků, a které ještě nebyly tak zpustošené jako dnes.

Velká dobrodružství nám skýtala Hrabanovská černava, jež ve vysokém rákosí ukrývala nebezpečné bažiny a mokřady, které jsme však po vzoru Krále Šumavy dokázali hravě přejít suchou nohou.

Ve městě samotném nás zajímalo máloco. Kromě školy to bylo kluziště, obehnané zdí z bílých cihel na místě nynějšího „burda parku“. Pak ještě kino, jehož výstavbu na troskách bývalé hospody jsme nedočkavě vyhlíželi jako Spasitele, a které se pak stalo středobodem našich filmových výprav za hranice snů. Jejich nedílnou součástí byla i cukrárna vedle kina, v níž malinká a hodná slečna Tonička Vlková (kdovíproč přezdívaná „Šelma“), nabízela dnes už nevídané sladkosti neodolatelných barev a tvarů. Přestože jsme vyrůstali v temných padesátých letech, naše dětské duše byly plné ideálů, dobrodružství, svobody a volnosti uprostřed přírody. Dnes už z té krásy zůstaly jen holé pláně a divoká planá křoviska…

Jak jste se dostal k divadlu?

Snadno a poměrně záhy. Moji rodiče byli nadšenými ochotníky v kovonském souboru, a zatímco maminka dostávala na divadle jenom „čurdy“, tatínek zářil v hlavních rolích domácího i světového repertoáru. Byli jsme tři bratři, a tak rodičům často nezbývalo nic jiného, než nás brát na zkoušky do hlediště. Divadelní kouzlo mě neúprosně lapilo do svých sítí, ze kterých se mi nepodařilo vysoukat dodnes.

Už v šesti letech jsem uměl zpaměti odříkat text Shakespearových „Veselých paniček windsorských“, v nichž tatínek vytvořil hlavní roli věčně ožralého rytíře Falstaffa. Této dovednosti jsem hodlal využít ve třetí třídě základní školy, když jsem se přihlásil do soutěže tvořivosti mládeže. Připravil jsem si Falstaffův opilecký monolog, zakončený písní: „Do sklepa mě pochovejte, až já tady nebudu, nohama mě ke zdi dejte, hlavou k pípě u sudu,“ což tenkrát soudružka učitelka Hermannová označila za umělecky nepřijatelný počin a z mého vystoupení na prknech, která znamenají svět, sešlo. Ale jen dočasně. Někdy ve dvanácti letech jsem se přihlásil do loutkového souboru, který v kantýně Kovony vedl nadšený divadelník pan Hudeček. Měli jsme k dispozici přenádherné a starobylé loutkové divadlo s pohádkovými kulisami a úžasnými dřevěnými marionetami, které pravidelně každou sobotu ožívaly v kovonské kantýně za značného zájmu dětského publika. V pohádkách, které jsme inscenovali, byly mi z důvodu mé opožděné puberty přidělovány především role princezen, čarodějnic, skřehotavých ježibab a Kašpárků, kteréžto jsem rafinovanou změnou hlasu vytvářel třeba i v jedné hře současně. Po několika letech loutková scéna přesídlila do Osvětové besedy v ulici Československé armády, kde naše umělecké usilování nemilosrdně ukončil neznámý barbar, který to nádherné divadélko sakumprásk ukradl a beze stopy zmizel.

Prostřednictvím divadla jste se seznámil se svou ženou. Jak k tomu došlo?

Po skončení loutkářské éry jsme s panem Hudečkem nastudovali pohádkovou činohru „Začarovaný les.“ Bylo mi tenkrát už skoro patnáct let, nicméně puberta  stále v nedohlednu. Takže namísto krásného prince či chytrého Honzy vyfasoval jsem opět roli Kašpárka, který jako neohrožený, nicméně směšný hrdina překonával nebezpečná protivenství, aby se v závěru té komedie konečně dopracoval ku vítězství dobra nad zlem. Premiéra se konala v letním kině a hlediště bylo zaplněno žactvem všech lyských škol.

A tam se stal ten zázrak. Představení bez dechu sledovala i tehdy třináctiletá školačka Ivanka, která prý – ač se to zdá k neuvěření – vzplanula ke mně nehynoucí láskou, která trvá dodnes. Byl jsem tenkrát nejslavnější Kašpárek ve městě, a tak nebylo divu, že jsem padnul do oka slečně, která holdovala baletu, gymnastice, veslování, cyklistice a tenisu. Pro nesportovní střevo, kterým jsem bezpochyby byl, nic moc. Ale byla velmi krásná, a tak následovalo platonické období, výměna psaníček a vzkazů, které pak velmi rychle přešlo do období zakončeného svatbou na samé hranici naší dospělosti. Jen pár měsíců nato se nám narodila dcera, která ze mě dle vzoru svých rodičů udělala dědečka už v mých čtyřiceti letech.

Co pro vás znamenalo a znamená Divadlo AHA!?

Divadlo AHA! je mým osudem. Štěstím i neštěstím, blahem i zoufalstvím, prostorem, ve kterém jsem i v odporných časech normalizace mohl relativně svobodně realizovat mnohé své sny, touhy a umělecká pnutí. Nebyl jsem na to sám, ale měl jsem kolem sebe spoustu talentovaných kamarádů a přátel, kteří stejně jako já toužili po seberealizaci skrze divadelní umění, v němž nacházeli záblesk světla uprostřed totalitní šedi tehdejšího života. Ani nevím, jak se to semlelo, ale hned po svém vzniku se Divadlo AHA! stalo zjevením na československém nebi amatérského divadla. Naše první inscenace, hudební komedie „Tragedyje masopustu“ dosáhla více než šedesáti repríz, což je pro amatérské divadlo počet nevídaný. Účastnili jsme se mnoha festivalů, včetně Jiráskova Hronova, kam jsme se pak úspěšně nominovali i s každou další inscenací, kterou jsme vytvořili. Přestože nad námi drželo ochranná křídla lyské Městské kulturní středisko, neměli jsme to tenkrát vůbec jednoduché. Byli jsme pod neustálým ideologickým dohledem, do souboru nám naroubovali hned několik „nadšených divadelníků“, ze kterých se po roce 1989 vyklubali stejně nadšení spolupracovníci STB.

Zažili a přežili jsme ledacos – okamžiky slávy doma i v zahraničí, pády i zklamání, a nikdy bych tenkrát nevěřil, že se tohle divadlo ve zdraví dožije čtyřiceti let, které možná oslaví už v příštím roce.

Jak byste charakterizoval tvorbu Divadla AHA! v době svého působení? Co jste chtěli divákům sdělit a jaké prostředky jste k tomu používali?

Každá naše inscenace měla za cíl především oslovit diváky a nabídnout jim originální a nekonvenční pohled na svět. Začasto obecenstvo reagovalo velmi přívětivě, jindy hudralo, a nejednou se rozdělilo na nadšené příznivce a zavilé odpůrce. Takový divácký ohlas nás „rajcoval“ nejvíc a ponoukal nás k dalším, často provokativním, uměleckým výbojům. Vyvolávat v publiku rozmanité emoce bylo totiž mantrou naší umělecké činnosti, protože jsme byli přesvědčeni o tom, že jedině přesvědčivá emoce je schopna zaseknout do duše otrlého diváka drápek, který ho nejen pobaví, ale třeba i donutí k zamyšlení. Když to divadelní situace vyžadovala, neváhali jsme „přitlačit na pilu“ a diváky rozplakat, smát se situacím, které vůbec nebyly k smíchu a ronit krokodýlí slzy dojetí nad směšným počínáním člověka, jenž sám sebe obšťastnil vznešeným titulem „homo sapiens“.

Na amatérské poměry byla nevšední i dramaturgie souboru. Do repertoáru jsme zařazovali vlastní autorské hry (TRAGEDYJE MASOPUSTU, ŠAŠKÁRNA), nebo i nekonvenční adaptace klasických komedií (Shakespeare: SEN, Gogol: ŽENITBA, NÁMLUVY, MEDVĚD, Čechov: SVŮJ K SVÉMU, Moliére: LAKOMEC, Nestroy: PROVAZ O JEDNOM KONCI). Pilířem naší tvorby však byly inscenace málo známých a často šokujících komedií, zejména polských autorů, které sice znal celý civilizovaný svět, ale pro českého diváka neodpovídaly ideologickým kritériím socialistické kultury. Nám se kupodivu podařilo propašovat je na česká jeviště, někdy dokonce v československé premiéře (Rózewicz: STARÁ ŽENA VYSEDÁVÁ, Witkiewicz: VODNÍ SLÍPKA, Mrozek: TANGO, MUČEDNICTVÍ PETRA OHEYE, TANCOVAČKA).

Dalším netradičním počinem bylo uvedení komedií proslulých pařížských bouřliváků Borise Viana (ADAM, EVA A TŘETÍ SEX, BLUES PRO ČERNÉHO KOCOURA, BUDOVATELÉ ŘÍŠE) nebo Jeana Geneta (SLUŽKY). Mnohé z těchto her se ocitly na české scéně vůbec poprvé, stejně jako nemilosrdná komedie George Taboriho GOLDBERGOVSKÉ VARIACE, kterou společně s inscenací hry britského dramatika Harolda Pintera NAROZENINY považuji za vyvrcholení naší amatérské cesty. Poté už následovala profesionalizace Divadla AHA! v pražském divadle GONG, kde se už zgruntu obměněný soubor věnuje převážně tvorbě pro děti a mládež. Stále uvádějí některé moje kusy, ale už bez mé osobní účasti.

Po revoluci jste byl v našem městě aktivní nejen kulturně, ale i politicky, byl jste radním i zastupitelem. Jak zpětně vnímáte tuto dobu a své působení?

Se smíšenými pocity. Hned po 17. listopadu 1989 svolalo Divadlo AHA! první setkání zakládajících členů Občanského fóra. Někteří naši divadelníci dostali tehdy nakládačku na Národní třídě, měli jsme tedy svědectví o policejních zvěrstvech z první ruky. Okamžitě jsme svolali štáb spřízněných duší, a přestože ještě nebylo ani zdaleka jasné, jak to dopadne, burcovali jsme lyskou veřejnost, vylepovali plakáty, roznášeli letáky. Velmi brzy jsme uspořádali první mítink s občany v zaplněném sále hotelu Polabí, který jsem měl tu čest moderovat, stejně tak jako další shromáždění lidu v lyském kině nebo na zaplněném náměstí. Nádherná doba, plná euforie, ideálů a nadějí!

Ještě před koncem roku jsem byl společně s novou starostkou města kooptován Občanským fórem do městské rady a v prvních svobodných volbách zvolen do zastupitelstva města. Od 1. ledna 1990 jsem byl jmenován ředitelem Městského kulturního střediska, které tehdy sídlilo v budově Městského muzea. Pod naše křídla přešlo do té doby samostatné lyské kino i letní kino, a my jsme se s obrovskou chutí a elánem pustili do práce, kterou jsme slavnostně zahájili snad vůbec prvním koncertem Marty Kubišové po mnohaletém zákazu vystupování.

V roce 1991 jsme uspořádali asi největší kulturní akci v historii obce. Oslavy 700. výročí založení města Lysá nad Labem za aktivní účasti tisíců obyvatel a hostů ze širokého okolí nabídly Lysákům bohatý a spontánně přijímaný kulturní program, který do té doby neměl obdoby. Vše bylo krásné a zalité sluncem…

Divadlo AHA! přesídlilo do kina, kde vlastními silami postupně dobudovalo jeviště vybavené skromnou sice, ale dostačující divadelní technikou, která v té základní podobě slouží vlastně dodnes. V letním kině se konaly koncerty věhlasných kapel rozličných hudebních žánrů, několikadenní hudební festivaly rockové i folkové muziky, multižánrový festival „Divadelní červen“ se rozrostl o filmová představení a besedy s tvůrci, večery poezie, scénická čtení, uvádění zajímavých a originálních tvůrců a menšinových žánrů. V lyských kostelích po dlouhých letech ticha zněly velebné tóny vážné hudby…

Téhož roku se nám podařilo přímo v budově muzea zlikvidovat expozici „dělnického hnutí“. Místo této zatuchlé atrakce vznikl KLUB 001, jehož věhlas brzy přesáhl hranice našeho města. Do klubu se sjížděli mladí lidé zdaleka i zblízka, televize v něm natočila jeden z pořadů Televizního klubu mladých. Po odvysílání pořadu, jemuž kralovala věhlasná kapela Majklův strýček, vypuklo na radnici pozdvižení a panika. Maloměšťácká zaprděnost byla pobouřena a nad kulturou v Lysé se pomalu, ale jistě začala stahovat mračna…

V roce 1992 se Občanské fórum definitivně rozpadlo. Nově vzniklá ODS vyhlásila mobilizaci a nastoupila bezohlednou cestu k moci. V Lysé se s tím příliš nemazali a bez kapky studu „politicky vytěžili“ i osobní tragédii, ke které v té době došlo – ověsili ji spoustou lží, smyšlenek, pomluv a nenávisti, kterou pak na jediném zasedání zastupitelstva proměnili v odvolání z funkcí všech členů Občanského fóra: starostky, místostarosty i tajemníka úřadu. Já jsem byl odvolán z funkce ředitele kulturního střediska, Klub 001 byl s okamžitou platností zrušen a nahrazen sídlem Úřadu práce. Vbrzku zaniklo i kulturní středisko a já jsem v roce 1994 přesídlil do Divadla GONG v Praze. O bezprizorní kulturu v Lysé jsme se přesto společně s Divadlem AHA! starali až do roku 2004, kdy jsme se s nevraživou kulturní i společenskou atmosférou mého rodného města definitivně rozloučili.

Na radnici dodnes žádná pozitivní změna nenastala. Titíž lidé jako před lety se tam dál přetahují o moc, nenávidí se, lžou, pomlouvají jeden druhého. Už čtyřicet let usilovně „budují“ vytoužený obchvat města, ale naděje veškerá žádná…

Staré psy novým kouskům nenaučíš – a já jsem rád, že mám tohle strašidelné období dávno za sebou…

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru

Připojte se do našeho emailového seznamu a nenechte si ujít informace, novinky a kauzy z Lysé nad Labem.

Odesláním formulář souhlasíte se zpracováním osobních údajů: Prohlášení naleznete zde.