KUKEZIV – nové partnerské město Lysé nad Labem

Zastupitelstvo města dne 31. 7. 2019 schválilo podpis partnerské smlouvy mezi městem Lysá nad Labem a obcí Kukeziv. Jako důvod pro uzavření partnerské smlouvy byla deklarována šporkovská tradice, jelikož zdejší panství (stejně jako panství v městě Glogów Malopolski, se kterým již partnerství máme uzavřené) mělo být v 19. století ve vlastnictví rodu Swéerts–Sporck 1.

Prostřednictvím tohoto článku vás seznámí s naším novým partnerským městem, a to z pohledu aktivní členky Lysá nás spojuje Radky Bláhové, která Kukeziv v rámci své dovolené navštívila v srpnu letošního roku (2019).

Kukeziv (Кукезів) je obcí s 386 obyvateli a rozlohou 0,62 km2 nacházející se ve Lvovské oblasti na Ukrajině. Jedná se o vesnici (ukr. selo), která z hlediska samosprávy spadá spolu s dalšími vesnicemi Rudantsi (Руданці) a Tseperiv (Цеперів) pod obec Staryi Yarichiv (Старий Яричів). Nemá svého vlastního starostu, starosta je společný pro všechny čtyři uvedené obce, a s ohledem na nízký počet obyvatel nemají de facto příliš možnost ovlivnit, kdo se  starostou stane.

Jedná se o vesnici, která je vzdálená necelých 27 km na SV od centra Lvova. Z pohledu turisty není žádný důvod tuto obec navštívit a dovolím si tvrdit, že o její existenci není zmínka ani v žádném turistickém průvodci.

Můj zájem navštívit Kukeziv tak byl dán čistě tím, že jsem se chtěla podívat do obce, která má být novým partnerským městem mého domovského města Lysé nad Labem. A vzhledem k tomu, že jsem část své dovolené trávila ve Lvově, nebylo komplikované se do Kukezivu zajet podívat.

Na první pohled se jedná o typickou obec tohoto kraje. Vesnička leží téměř v rovině a mimo hlavní silnici. Domy se rozkládají podél dvou hlavních ulic, částečně zpevněných, částečně nezpevněných. Jsou zpravidla menší a přízemní (a vevnitř skromnější), některé jsou opravené, jiné neopravené a některé dokonce i prázdné. Silnice jsou jako téměř všude ve Lvovské a Zakarpatské oblasti velice špatné, chodníky se ve vesnicích nedělají, domy mají samozřejmě zavedenou elektřinu a pitnou vodu, kanalizace však na vesnicích zpravidla není.

Dominantou vesnice je kostel sv. Mikuláše (Храм св. Миколая Чудотворця). Nutno podotknout, že snad i ta nejchudší vesnice anebo nejmenší vesnice o pár domech má nejméně jeden kostel, většinou pravoslavný; typické pro tyto kostely jsou zdaleka viditelné střechy, zpravidla jsou zlaté, ale můžeme se setkat i se střechami stříbrnými, modrými či zelenými. Za hranicí obce se nachází hřbitov (ukr. kladbiště), který je společný minimálně i pro sousední obec Rudantsi (Руданці).

Náš příjezd nezůstal bez povšimnutí, a tak netrvalo dlouho a při své procházce jsem potkala paní Miroslavu, velice sympatickou ženu v důchodovém věku. Během dovolené jsem se slušně rozmluvila v ruštině a pochytila i řadu slov v ukrajinštině, nebyl tudíž žádný problém strávit s paní M. odhadem 15 minut v přátelském rozhovoru. Pro doplnění ještě uvádím, že paní M. rozhovor v ruštině nevadil (dopředu jsem se jí zeptala, jelikož vím, že někteří ukrajinci nechtějí rusky mluvit). Paní M. pochází ze Lvova, již desítky let však žije v Kukezivu se svým manželem, místním rodákem.

Povídaly jsme si jak o životě v Kukezivu, tak i o Lysé nad Labem.

Paní M. slyšela, že se má uzavřít družba s městem mimo Ukrajinu, nevěděla však s jakým a název našeho města vůbec neznala. O České republice samozřejmě slyšela. Zajímala se o to, jak je Lysá velká; zda zde máme rodinné domy či také bytové domy; jestli je náš starosta mladý nebo starý; kolik máme škol.

Ptala jsem se jí, jestli ví něco o historii obce, zda je v obci nějaká památka a proč si myslí, že zrovna ze čtyř obcí spadajících pod Staryi Yarichiv byl Kukeziv vybrán jako partnerské město. Jedinou památku, kterou v obci mají, je pomník nacházející se nedaleko autobusové zastávky, o který však nikdo nejeví zájem a obrůstá kopřivami. Na pomníku s křížem je polsky napsané, že zde odpočívá Jan Werszowicz Strzelecki žijící v letech 1808 až 1882. Historii obce paní M. nezná, věděla ale, že o obci existuje několik kronik a že Kukeziv by měl být nejstarší obcí ze všech 4 daných obcí. O rodu Sporcků či Swéerts-Sporcků nikdy neslyšela.

V obci je jeden obchod (typu menší večerky), kostel, autobusová zastávka a místo s několika málo herními prvky pro malé děti. V obci není spolková činnost, není zde školka ani škola. Nejvíce ji trápilo, že v Kukezivu není žádné vyžití, a to jak pro děti tak ani pro dospělé. Jakmile děti odrostou, stěhují se pryč – buď do některé z nedalekých větších vesnic anebo do většího města, a již se zpravidla nevracejí. Vnoučata k nim také nerada jezdí, jelikož v obci není žádné hřiště; dříve se děti koupaly v potoce, ten je ale už dva roky vyschlý; děti se tak ve vesnici nudí. Život na vesnici je velice těžký a platy i důchody jsou nízké. Dospělí hodně pracují, často mají i více zaměstnání. Ani v důchodu si neužívají odpočinku, protože kvůli nedostatku peněz mají zahrádky (spíše zahrady), kde pěstují řadu plodin, které mají buď pro sebe nebo je prodávají před domem či na trhu – to se však v Kukezivu neděje, není kde.

Na závěr mi dala své telefonní číslo a říkala, že kdyby chtěl do Kukezivu od nás kdokoliv přijet, ať se jí ozve, že jej ráda přivítá. Sluší se také dodat, že jsem byla i s rodinou pozvána k ní domů. Jelikož však vím, že ukrajinské ženy jsou velice pohostinné, a to i za cenu toho, že budou následující týden strádat, její pozvání jsem odmítla s tím, že bohužel nemáme již čas.

Jsem velice ráda, že jsem mohla Kukeziv navštívit a měla jsem možnost mluvit i s paní Miroslavou a vyprávět jí alespoň trochu o našem městě. Věřím, že o našem rozhovoru informovala i ostatní obyvatele obce a ti tak budou vědět, že Kukeziv má uzavřenou družbu s českým městem.

S ohledem na mé dosavadní poznatky o životě lidí v Kukezivu, resp. vlastně obyčejných lidí v Zakarpatské a Lvovské oblasti Ukrajiny vůbec, jsem zvědavá, jakým způsobem se bude partnerský vztah mezi Lysou nad Labem a Kukezivem dál rozvíjet. Těším se proto na informace, které nám naši radní sdělí po uskutečnění své oficiální návštěvy Kukezivu, a doufám, že partnerství neskončí jen podpisem dohody.

Autor článku: Mgr. Radka Bláhová