Máš za sebou víc než tři roky ve funkci starosty. V čem se realita liší od představ, se kterými jsi do této funkce vstupoval?
Je to náročnější, než jsem si myslel, ale spousta věcí odpovídá mým představám. Přes dvacet let jsem pracoval ve velkých nadnárodních firmách a tam to bylo v něčem podobné. I tam lidé často říkali, že něco nejde, protože procesy vyžadovaly kooperaci mnoha lidí z několika oddělení. Na úřadě se potkávají lidé rozličných profesí, s různými přístupy a představami. Sladit vše dohromady je komplikovanější, než by se mohlo zdát.
Co bys zpětně udělal jinak?
To vím naprosto jistě. Nabral bych hned po příchodu 1-2 projektové manažery. To jsme udělali až nedávno a zpětně vidím, že to mělo být dříve. Úředníci mají svoji práci a nemůžou je suplovat. Také bych některé projekty rozběhl o něco později, abychom se na začátku, kdy bylo potřeba řešit mnoho kostlivců a nečekaných věcí, nezahltili. Pravděpodobně bych pečlivěji prioritizoval a to i s ohledem na to, zda máme aktuálně někoho, kdo si může vzít danou věc na starost a bude kapacitně a odborně schopen ji udržet v chodu a dotáhnout do konce. A občas je prostě potřeba smířit se i s tím, že něco musí počkat.
Určitě se naopak něco i povedlo. Z čeho máš radost?
Jednoznačně z finanční stabilizace. Město má na účtu volné peníze a rozbíhá jednotlivé investiční akce. Chvíli to trvalo. Také stabilizace vnitřních procesů – je to základ, který občané nevidí, ale bez něj bychom se ztratili. Teď už je normální, že jsou smlouvy v systému, faktury navázané na smlouvy, funguje digitalizace oběhu smluv a faktur. Zrealizovali jsme třeba i takovou zdánlivou maličkost, jako je zprovoznění Wi-Fi v celé budově úřadu. Díky tomu může úředník vzít svůj notebook a jít řešit to, co potřebuje, do jiné části budovy. Řekli byste, že to by mělo být v dnešní době normální, ale na našem úřadě to tak opravdu nebylo. Také se podařilo odblokovat vleklé projekty – na obchvat město čekalo 20 let, o novém domově seniorů se mluví 30 let. A najednou se z toho stává realita. Velkým projektem je stavba rekreačního přístavu na Labi, který vybuduje Ředitelství vodních cest. V původních plánech státu zde měl být nákladní přístav s překladištěm. Jednáním jsme ale dosáhli změny na rekreační přístav. Tuto změnu beru pro Lysou jako výhru, zamezí se tím možná výstavba nákladního přístavu na štěrkopísek a zároveň získáváme příležitost stát se důležitým místem turistického ruchu na Labi a tím přilákat turisty do našeho města.
Jaká rozhodnutí pro tebe byla dosud nejtěžší? Udělal jsi nějaké těžké rozhodnutí, o kterém už teď víš, že bylo správné?
Těžká jsou pro mě hlavně personální rozhodnutí. Aby vše dobře fungovalo, musí do sebe správně zapadnout příliš mnoho věcí – od požadované odbornosti přes podobný náhled na řešení problémů až třeba po vzájemné sympatie. Zda byla volba správná však bohužel poznáte až po nějaké době.
Jsi zároveň krajským zastupitelem a předsedou Výboru sociálních věcí Středočeského kraje. Vnímáš to jako výhodu pro funkci starosty?
Jednoznačně ano. Třeba proto, že v Lysé řešíme nový domov seniorů, který bude stavět a provozovat kraj. Mám díky tomu do věci vhled z obou stran, což je výhodné pro město i pro kraj. Také detailně vidím, jak funguje sociální péče v celém kraji, s jakými problémy se kdo setkává, což jsme zužitkovali vloni, kdy se tvořil nový komunitní plán pro celé ORP Lysá. Jako krajský zastupitel jsem blízko diskusím o obchvatu a dalších dopravních tématech.
Věříš pořád v sílu Lysá nás spojuje, se kterou šel spolek do předchozích voleb?
Samozřejmě ano. Pořád jsme parta nadšenců, které spojuje zájem o rozvoj našeho města – jen postupně vyzráváme. Před sedmi lety, kdy jsme vznikli, to bylo vlastně jednodušší. Byli jsme v opozici a měli jsme společného „nepřítele“. Nejdříve nás spojovalo nadšení věci měnit, po volbách zase radost, že to konečně můžeme dělat. Postupem času se ale přirozeně začaly objevovat i rozdílné pohledy na řešení jednotlivých problémů, rozdílné priority, či přístup k práci. Uvědomili jsme si, že to, že věci vidíme správně, ještě neznamená, že je vždy umíme i správně řešit. S převzetím odpovědnosti za město také ubylo času na společná setkání a sdílení. Někteří se začali věnovat jiným projektům, naopak přicházejí noví lidé a mají chuť se zapojovat, což mě těší. Lysá nás stále spojuje.
Co tobě osobně pomáhá zvládat tlak a odpovědnost funkce?
Vždy říkám tyto tři věci: Moje rodina – poslední tři roky jsem doma hrozně málo, přesto za mnou moje děvčata stále stojí a podporují mne. Mít dobrou a podporující rodinu je nejdůležitější. Moje víra – dává mi sílu. A samozřejmě parta kolem LNS a další Lysáci, kteří jsou ochotni nezištně pomáhat městu růst.
Co ti funkce starosty dala a co naopak vzala?
V roli starosty se setkávám s lidmi, které bych nejspíš nikdy nepoznal. Díky tomu zjišťuji, kolik zajímavých lidí v Lysé žije. Je skvělé mít možnost vytvářet věci, které jsou vidět. Na druhou stranu jsem si mnohem víc uvědomil svoje limity. Přišel jsem o mnoho času s rodinou, na své koníčky, na naši partu v Royal Rangers. Zjistil jsem, že v Lysé nemůžu jen tak vyjít ven, aby se z toho nestala práce. Lysá je moje práce.
Přes všechna negativa jsi se rozhodl obhajovat mandát. Proč?
Jsem workoholik, extrovert, někteří říkají vizionář. Baví mě vytvářet vize a strategie, mít možnost je realizovat a dát věci do pohybu. Je teď hodně věcí, které se konečně začínají hýbat a moc rád bych byl u toho. Co v Lysé vznikne, řekněme do šesti let, to víceméně víme: obchvat, domov seniorů, rekonstrukce škol, areál technických služeb, lékařský dům, rekreační přístav na Labi, zahájí se modernizace celého našeho železničního uzlu s novým podchodem a autobusovým terminálem, čekají nás rekonstrukce ulic, vodovodů a kanalizací. Ale já se snažím dívat se dál. Musíme rozvíjet sociální služby, protože do deseti let nám ubydou děti ve školách, ale zdvojnásobí se počet seniorů nad 85 let a na to se musíme připravit. Velkou výzvou bude vyřešit nové využití našeho krásného zámku a také výstavba městských bytů. Je hodně věcí, které bych chtěl aspoň připravit jako cestu pro nějaké své následovníky. Jestli se po ní vydají, to už je na nich.
Autor: Zuzana Valisková